Závěť P. Františka Blachnického

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen 17.06.1986

Dnes, ve 44. výročí největšího dne mého života, dne mého narození v cele odsouzenců na oddělení „BI“ katovické věznice – bych chtěl ke chvále Boha Otce i Syna, i Ducha svatého s vděčností vyznat, že, kromě četných jiných darů, jsem obdržel ve svém životě čtyři neobvyklé dary, které, podle své současné rozlišovací schopnosti, považuji za největší. Prvním darem je víra, která mi byla dána v jednom momentu toho památného dne, jako nová, nadpřirozená skutečnost, jako úplně nové, ne lidskou silou rozsvícené světlo, které svítí dokonce i tehdy, když ještě neosvětluje žádný předmět a trvá v tichosti, nerušeně jako hvězda, svítí v temnotách a sama je temnotou. Tato skutečnost víry – od té chvíle, 44 let neustále určuje celou dynamiku mého života a je ve mně „pramenem vody tryskající k životu věčnému“. Nikdy v tomto období jsem neprožíval pochybnosti ohledně víry a nikdy jsem neměl jiné cíle a snahy, zájmy než ty, které vycházely z víry a směřovaly k Otci skrze Syna v Duchu svatém, v realizaci velkého plánu spásy. Všechna rozhodnutí byla motivována vírou. Víru jsem přitom vždy chápal jako rozhodnutí osoby, které bylo založeno na odevzdání sebe, a mé zapojení se bylo – alespoň v rovině úmyslu – nedělitelné (bezvýhradné).

Současně jsem si vždy byl (a jsem) vědom, že moje služba víry není čistá, že je v mém nitru poskvrněná pýchou, sebestředmostí, touhou být a vlastnit pro sebe. Nikdy jsem vlastně neučinil nic, co by bylo v Božích očích čisté, co by vyjadřovalo bezpodmínečnou lásku. Ale vždy jsem si této nedokonalosti byl vědom a toužil jsem se vnitřně očistit. Trvalo to dlouho, než jsem poznal, že dokonce ta touha po očištění není čistá a vyžaduje očištění. Ale stesk po lásce trval celou dobu – a to byl také plod víry, která se rozvíjela směrem k lásce, svému naplnění.

Celých 44 let mého života – to byl jeden výkřik, volání touhy po lásce, očištění. Mnohokrát to bylo hlasité volání mezi slzami, výkřik duše mučené vězením vlastního „já“. Ono „toužím“, které trvá a posiluje se – to je velký dar mého života pocházející z daru víry. Nevím, kdy Pán nasytí tuto touhu – jestli ještě během života, nebo až po smrti! Ať se stane Jeho vůle! Ale i „obrácení lásky“ se musí uskutečnit – to je jisté! Neboť Duch nemůže rozní*** touhu, kterou by nechtěl nasytit.

Celá moje vnitřní problematika minulých 44 let byla také určována vírou, byly to etapy na cestě víry.

Druhým darem je dar vize „živé církve“ jako všezahrnujícího programu života a jednání.

V rámci tohoto daru musím zmínit dar druhého studia teologie – s mými pracemi: licenciátem, doktorskou a habilitační prací. Nešlo v nich o získávání vědy pro vědu nebo vědeckých titulů. Byla to příležitost k naplnění potřeby prohlubování, konfrontaci vnitřní vize, která dozrávala se zkušenostmi, které vytvářely problémy a otázky.

Později jsem nikdy necítil potřebu „opravování“, doplňování výsledků tohoto studia – ale výsledky vstoupily do programu realizace do konce života.

S tím se pojí druhý velký speciální dar: dar II. vatikánského koncilu a jeho vize církve – Communio. Vstřebání této vize a postavení ji k základům jednání!

Toto jednání je obsaženo v charismatu Hnutí Světlo-Život, hnutí živé církve „ekleziologie Vaticanum II přeložené do jazyka určitého hnutí a jednání“ (kard. Karol Wojtyła). Přinejmenším od roku 1963 (první mládežnická oáza ve Szlachtowej) ve mně trvá – a nijak zásadně se nemění, jenom dozrává, organicky se rozvíjí – ta prazvláštní „entelechie“ – jakoby mně vnitřně vedla  – vize církve, která se stává živou církví prostřednictvím vtělení se do konkrétních společenství. Roky 1969 až 1981 jsou zvláště obdobím neobvyklého vývoje hnutí.

Když se dívám na jeho vývoj, plody, na tuto realitu v životě církve v Polsku, nemohu v tom nevidět dar – charisma. To jsem si sám nevymyslel, nestvořil, ale bylo mi to dáno a dáno jako úkol. Byly v tom i mé vlastní, nezralé nápady, často jsem tomuto dílu překážel, jak to jen šlo. Ale právě skutečnost, že navzdory tomu ono trvalo a rozvíjelo se podle určité stálé, vnitřní logiky, svědčí o tom, že je to dar.

Za tento velký dar mého života, za to, že jsem se mohl stát nástrojem v tomto díle – ať zní chvála Otci skrze Syna v Duchu svatém!

A pokud bych měl něco předat a chtěl bych něco předat v mé duchovní závěti – je to právě tento dar – charisma Světlo–Život. Pochopení, zamilování si, věrnost tomuto charismatu pro obnovu tváře církve – Kristovy Snoubenky – Nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe na zem.

Kdyby mi Pán dovolil ještě žít a působit, toužil bych po jednom – abych mohl účinněji a plodněji ukazovat uprostřed současného světa krásu a velikost Tajemství Církve – svátosti, to znamená znamení a nástroje jednoty všech lidí.

Třetím darem je dar Institutu Neposkvrněné Matky Církve (Wspólnota Niepokalanej, Matki Kościoła, dále jen WNMK, pozn. překl). Je to dar tak veliký, že bych ho postavil – pokud jde o významnost v mém životě – vedle druhého daru – charismatu Hnutí Světlo–Život. Však jedno od druhého nelze oddělit.

Vznik, rozvoj WNMK, život v neustálém dialogu s ním, opírající se na jeho diakonií – je fascinujícím dobrodružstvím mého života. Začalo se téměř současně s mou cestou kněze. Je to jako cesta Marie, Služebnice Páně, po boku Krista – Kněze. Bylo by drzé, kdybych řekl, že WNMK je „dílem mého života“. Protože jsem přece udělal vše, abych ho zničil. Jeho věrné trvání – navzdory mým charakterovým vadám a chybám, které by mohly toto dílo zmařit – je zřejmým důkazem, že je to dílo Neposkvrněné, Matky Církve, dílo potvrzené v Božích plánech.

A kolik jsem já od tohoto společenství obdržel milostí, pomoci, podpory, útěchy a radosti! Je to příběh sám o sobě, o kterém by bylo možné psát knihy!

Bez existence tohoto společenství by nebyl možný vznik Hnutí Světlo-Život. Za toto dílo budiž dík zvláště Neposkvrněné, Matce církve! Je to její zvláštní dar pro můj život!

Toto společenství mě doprovázelo na cestě mého života jako dobrý anděl strážný! Do jeho rukou také vkládám závěť svého života.

Čtvrtý dar – je dar učinění sebe úplným darem. Tento dar jsem zakoušel během posledních let, zde v Carlsbergu.

Je to plod temné noci smyslů a ducha, která ještě trvá. Tolik už jich bylo – těch nocí. Ty křížové cesty v okolních lesích. Putování k prameni Mare, k hoře Moria, na horu Nebo. Prožívání umírání v Getsemanské zahradě a umírání na Golgotě. „Mystické ukřižování“ v Bad Mergentheim. Během toho se vědomí a vůle „prodíraly“ (a prodírají) k posledním, nevyhnutelným, jistým věcem, k vlastní smrti! Existenciální „Amen“ vlastní smrti – v přesvědčení a víře, že smrt je tím největším a vlastně jediným „dílem“, které mohu „vykonat“ během svého života! Protože pouze smrt nemůže být narušena „vlastněním“ sebe.

Nejednou – jako Job – jsem proklínal „v pekle milosrdenství“ hodinu, ve které jsem byl počat.

Tyto stavy jsou nesnesitelné – a přesto jsou to hodiny, dary nejcennější. Zde Pán, který „vydal Sebe“ za mne, mě učí odevzdávat Jemu sebe! A pouze v tom se může vyplnit smysl mého života!

Proto chvála Tobě, Bože Nepochopitelný, za to světlo temných nocí, které mě jediné může vrá*** Tobě!

Proč mě dnes – ve 44. výročí mých narozenin – napadla myšlenka napsat tuto závěť?
Mám k tomu určitý vnější důvod. Krevní sraženina v noze, která mě už několik dnů znehybňuje, zánětlivá rána prstu na noze, která se už 4 měsíce nehojí a pomalu roste (cukrovka!) – to vše mi staví před oči reálnou vyhlídku na odchod. Může to být začátek křížové cesty, ze které není úniku. Další pády, přibití, umírání. Týdny, měsíce, léta? Obrovské utrpení, které se nedá předvídat, určitě mnohem větší, než všechno dosud!

Všechno je v Pánově ruce. Ale On ode mě vyžaduje, abych úplně vyslovoval už teď „Amen“ té hodině, o které On už ví, a všem zastavením té křížové cesty a okolnostem konání!

Zde se začíná největší záležitost mého života. AMEN!

Da robur, fer auxilium!

Závěť je poslední vůlí o předání dědictví, pozůstalosti. Obvykle jde o materiální věci, vlastnická práva…

Jsem v tom šťastném rozpoložení, že nemám opravdu nic. Prohlášení, které jsem kdysi složil „pod přísahou“ u soudu (Amtsgericht Grunstadt) – kde jsem na všechny otázky týkající se vlastnictví majetku psal odpověď „ne“ – dodnes odpovídá skutečnosti.

Pokud jsou nějaké osobní používané věci – možná autorská práva? – ať vším disponuje Institut Neposkvrněné Matky církve. Pokud chci něco předat – je to právě a jenom to, co jsem sám obdržel jako velké dary mého života!

Svědectví života z víry, které je velkým zázrakem Božího Milosrdenství, a mocí Ducha svatého, Charisma Hnutí Světlo-Život – jako dar pro církev – tak, jak mi byl ukázán a jak jsem ho dokázal vyjádřit. Charisma Institutu Neposkvrněné Matky církve – jako dar Hnutí Světlo-Život, a jeho prostřednictvím lokálním církvím. Dar mého života ve své smrti, se vším utrpením, které k ní vede a s ní se pojí. Chci – s pomocí Pánovy milosti, v moci Jeho Ducha, ve sjednocení s Marií pod křížem – obětovat svůj život za dílo Hnutí Světlo-Život s Institutem Neposkvrněné Matky církve, za Společenství Krista Sluhy, které má vzniknout a za dílo v Carlsbergu, aby mohlo jako Svatyně Neposkvrněné, Jitřenky Svobody, Pramene Světla a Života – být trůnem Její milosti a srdcem hnutí. Amen.

Starosti… Doplnění závěti… Mohu v závěti předat také své starosti, nevykonané záměry, otevřené úkoly – a naznačovat, aby je druzí přijali, pokračovali v nich?

V určitém smyslu to plyne z koncepce závěti, jako předání charismatu.

Z druhé strany – budoucnost – „futurologie“, je oblastí patřící výlučně Bohu. Já se musím soustředit na to, co Bůh teď ode mě očekává a ponechat na Něm rozhodnutí, jak dlouho ještě a pro vykonání jakého díla bude se mnou chtít posloužit. Nezapomenout nikdy, že největším dílem, které Bůh určitě chce, je moje smrt – jako odevzdání života!

A přesto vím, že sv. Ignác prosil Boha, aby se ve svém životě mohl dočkat určitých událostí (např. potvrzení konstituce řádu). Já také vidím určité úkoly, které jsou potřeba k jakémusi uzavření toho, co bylo povoláním mého života. Vidím, že to vyžaduje určitá vnitřní logika. A že si Pán vždy posloužil tou vlastností mé osobnosti, že je ve mně vždy logika určité vize – a v souvislosti s tím plánování a „vyběhnutí“ napřed!

Samozřejmě vím, že … „myšlenky mé, cesty mé nejsou myšlenky, cesty vaše“, „jak je vzdálené nebe od země …“
Odevzdávám se Jeho plánům a rozhodnutím ohledně sebe! Bojím se vlastních „zdola plynoucích“ plánů, rozhodnutí, činů.

Na základě celého mého očištění minulých let – chtěl bych formulovat další „logické“ etapy vývoje „zabezpečení“ díla Světlo-Život. Bez nich bych měl pocit nedokončení díla! Také vím, že zemřu na hoře Nebo – z daleka uvidím zaslíbenou zemi.

Ale – pokud to Pán chce – chtěl bych ještě před odchodem:
Dožít se vypracování nových konstitucí WMNK a jejich potvrzení církví. Realizovat roční „školu animátorů Hnutí“ jako druhý, povinný rok vstupní formace WMNK (po roce „Nazareta“), aby to bylo napevno zařazeno do formačního rytmu WMNK! Pak podle toho vypracovat metodu a program „školy animátorů“ Hnutí Světlo-Život a zařadit ji do formačního systému Hnutí. Zabezpečit základy – podmínky systematického působení Maximiliana – vydavatelství a tiskárny Hnutí, aby Hnutí mělo potřebnou literaturu! Vypracovat rámec formační literatury Hnutí – touto formou předat charisma. Centrum Světlo-Život – jako Svatyně Jitřenky Svobody, Pramene Světla a Života – dovést do takové „stabilizace“, aby mohlo podle svého určitého charakteru fungovat, aby trvalo „imanentní silou“ své spirituality a tradice. Patří vznik Společenství kněží Krista Sluhy také mezi ty úkoly, před kterých dokončením by se mi těžce zpívalo radostné „nunc dimittis“? Už jsem tolikrát ohledně toho došel ke zjištění: Asi nejsem k tomuto dílu povolán. Možná, že zde leží mé „Mojžíšovo“: „nevstoupíš tam!“ – Boží Milosrdenství je neomezené, dobrota Neposkvrněné nepochopitelná! Ale – byla by to už pro mě „přemíra dobra“? A tak to přenechávám Tajemství Božích rozsudků a Boží Lásce.

Amen. 18.06.1986.

P. Franciszek Blachnicki

Přeložila Agata Cahová